První záznamy



Přesný původ jména obce Lavičky není přesně znám, ale soudí se že vzniknul snad podle lávek přes potok protékající obcí do soustavy rybníků známé jako Lalůvky – k čemuž odkazuje i podoba našeho obecního znaku. První dochované zmínky o naší obci pochází z roku 1377, kde je však obec uváděna pod jménem Lawiczky. Zápis se týkal darování obce Lavičky a dalších obcí Janem II.mladším z Meziříčí jeho strýci panu Janu III. staršímu taktéž z Meziříčí. Pan Jan z Meziříče, syn Václava, byl nejvyšším zemským komorníkem a v letech 1496 – 1515 zemským hejtmanem. Jeho druhá manželka Apolonie ze Ctěnic ( + 1526 ) měla zajištěno svoje věno ( 7 000 uherských zlatých ) právě na platbách z Laviček a okolních obcí. Pak Lavičky často měnily svoje pány a majitele, většinou jako součást dědictví či věn. Před třicetiletou válkou zde bylo 21 domů, 16 půllánů, jeden čtvrtlán a 4 domky bez polí. Během vleklé války ves velmi utrpěla. Z purkrechtní knihy z roku 1612 lze vyčíst, že z 21 usedlostí jich bylo 13 úplně spálených a pustých od švédského vojska. Obec trpěla pod nájezdem švédských vojsk hlavně v letech 1623 a 1648. Obec byla zle poničena a i vrchnost pomáhala některým domům s výstavbou, sama je stavěla i dokonce odpouštěla platby a roboty.

Robota:

Robot a plateb však obyvatelstvo obce nebylo ušetřeno a dle majetku a výsad muselo odvádět přesně určené části úrody a peněz a odpracovat si svůj díl práce na panských polích. Například roku 1775 platilo zdejších 20 sedláků po 1 zlatém a 40 krejcarech gruntovní činže, 15 krejcarů za hlásku, 38 krejcarů za předivo a na sypaném desátku odvádělo 4 a 5/8 míry žita, 2 a 6/8 míry ječmene, 2 a 3/8 míry ovsa, po 4-8 slepicích a 20 vejcích a robotovaly týdně od sv. Jiří do sv. Michala 6 půldnů z dvěma koňmi a jinak 5 půldnů. Chalupníci týdně 3 dni roboty ( ti neměly většinou koně ) a udávaly 18 krejcarů činže, 15 krejcarů za hlásku, 1 slepici a 8 vajec a 21 krejcarů za předivo. Podruzi platily 1 – 4 zlaté místo bývalé povinnosti kácet dříví, na hony i lov ryb chodily i se ženami za jednu libru chleba. Meziříčský děkan dostával od sedláka po kuřeti a na zelný čtvrtek po dvou vejcích.

Osídlení:


Domů a obyvatelstva v Lavičkách přibývalo.
Jak jsem už uváděl
v roce 1612 tvořilo Lavičky 21 domů,
v roce 1790 to bylo 37 domů a 234 obyvatelů.
1890 - 58 domů a 336 obyvatel,
roku 1900 - 60 domů a 341 obyvatel
a v roce 1921 - 60 domů s 360 obyvateli ( 163 mužů a 197 žen.)
V roce 1950 - 67 domů a v roce
2005 tvořilo obec 112 domů a obyvatel 392.

Škola:


Do roku 1790 chodily žáčci do školy do Netína. Byla to však dlouhá cesta a málokdo vydržel chodit pravidelně – svědčí o tom záznam, že „v té době v Lavičkách jen tři lidé vládli písmem a v počtech jen jistý pan Josef Halámek zběhlý byl“. Proto se od roku 1770 začalo vyučovat v obci po domech. Četbě vyučoval krejčí Oulehla z čísla 14, a po něm rolník Matouš Štěpánek z čísla 6. Prvním učitelem byl Matěj Prokop, ten vyučoval od 19.ledna 1790 do roku 1827. Poté zde začal učit jeho syn Jan Josef Prokop a pak další a další učitelé se zde vystřídaly. K Lavičkám byly přiškoleny i okolní obce Kochánov, Svařenov, Hrbov a bližší půlka Závisti ( ta druhá, zvaná Nepřízeň stále navštěvovala školu v Netíně). Proto nazrál čas a v Lavičkách byla zbudována takzvaná stará škola. Je to budova sousedící z kaplí. Byla to škola a zároveň byt učitelův. Z jednotřídky byla časem dvoutřídka. Jeden učitel nestačil a byl přijat další na výpomoc. Škola však kapacitně přestávala stačit, zastarávala a pomalu chátrala. Proto byla v roce 1906 postavena a uvedena do provozu nová, větší školní budova. Ta slouží v obci pro první stupeň školní výuky dodnes. Školní budova oslavila v roce 2006 sto let a při té příležitosti byl vydán almanach školy sepsaný pány Vladimírem Makovským a Josefem Michalem a vydaný nakladatelstvím Sypták. Z této knihy jsem částečně čerpal a všem zájemcům o historii edukačních zařízení v Lavičkách a obecně i o historii naší obce můžu tuto knihu jenom doporučit. Snad bude někde k sehnání.

Začátkem 20. století bychom v obci našli zvonici na návsi a u staré školy kapličku, obecní kovárnu, pastoušku a rychtářovu pazdernu. Mnoho usedlostí obdělávalo zemědělskou půdu, v obci bylo hlášeno 28 koňů. Mimo to zde byly ještě jiné soukromé aktivity. Jeden obchod se smíšeným zbožím, jeden hostinec, dvě trafiky, krejčí, obuvník, bednář, dva tkalci, kolář, tesař, zedník a jeden prodejce piva v lahvích.

1914


Světová válka která vypukla v červenci ovlivnila celý svět – tím pádem i Lavičky. V první výzvě ( tj. do 38 let věku ) nastoupilo do války 17 mužů lavičských . Jako domobranci v druhé výzvě ( do 42 let ) nastoupilo osm mužů. Aby byly během války doplněny obrovské ztráty byly během války konány doplňující odvody, během nich bylo odvedeno dalších minimálně 15 mužů. Dne 20. června 1915 nastoupit válečnou službu musel i starosta obce p. František Homola. Tomu umřela krátce před nástupem manželka a on zde musel zanechat dvě nezaopatřené děti a hospodářství v cizích rukách. Pak bylo zvýšeno věkové omezení a odvedeny další muži do 50 ti let. Obec tímto velmi strádala. Ženy se musely chopit mužských prací a postarat se o uživení rodiny i chod celého hospodářství. Byla to těžká doba. Navíc vídeňská vláda vyhlásila zákonem veškeré vypěstované plodiny za majetek státní a po odečtení povolené spotřeby ( 30 dkg obílí/1osoba/den ) muselo být vše odvedeno pro zásobení vojska a nerolníků. I proto mnoho sedláků ze strachu před zimou ukrývaly část sklizně před stále častějšími rekvizicemi. Rekvizice však byly čím dál tím důkladnější a při odhalení zatajené sklizně hrozila postiženému veliká pokuta, či vězení. Hlad byl veliký. Na polích chyběly mužské ruce, úroda klesala a požadavky státu stoupaly. Za vše hovoří údaj že v roce 1917 bylo v obci zrekvírováno 440 g žita a 370 g ovsa. V Lavičkách byla bída nejen o mouku ale i o mléko a cukr. Ošacení a další věci denní potřeby byly těžko k sehnání a v místní kronice i velký nedostatek tabáku zmiňován byl. Mužové kouřily tabák až z poloviny smíchaný z bukovým listím a nebo se obracely do zdejší přírody, kde cituji kroniku „ Proto mnozí naší kuřáci, spokojovaly se kouřením různých sušených trav a rostlin, bedrníkem počínaje a sušenou bramborovou natí konče.“



Konečná bilance první světové války v Lavičkách byla - 88 odvedených mužů – z nich raněno bylo 31 mužů, 10 padlo a 19 upadlo do zajetí.

Když v roce 1918 válka skončila vracel se život v obci pomalu do starých kolejí. Jedinou další pohromou byl požár obecní pazderny. V listopadu 1917 lehla popelem. V té době v ní přebývaly čtyři lidé z řad lavičské chudiny. Pazderna již nebyla obnovena.

Život mezi válkami byl v obci klidný a pokojný. Byla založena Agrární strana čili Republikánská strana českého venkova, k niž se přihlásila většina sedláků a domkařů. Ostatní zůstali věrní Rakousku a Římu a vytvořily stranu lidovou. Obecní volby dopadly lépe pro stranu lidovou a ta z přestávkami ( kdy se do popředí logicky dostala Komunistická strana Čech a Moravy ) vyhrává v obecních volbách dodnes.

Druhá světová válka v Lavičkách

Během druhé světové války odešlo na frontu bránit naši zemi téměř tři desítky mužů. Vrátily se však po třech měsících, když byla podepsána ( kapitulace ) a válku a protektorát přežila obec Lavičky bez vojenské ztráty na životech. To však neznamená že by Lavičáci podlehli německému nátlaku. V mnoha domech se pravidelně poslouchalo svobodné vysílání z Moskvy a z Londýna. V chalupě u místního starosty Karla Němce byla po čtyři měsíce přechovávána vysílačka a v domě u Malců dokonce gestapem hledaný hajný Pavlas. V tajné lesní boudě nedaleko Laviček se ukrývaly až do 26.3.1944 dva sestřelení angličtí piloti – jeden z nich byl při prozrazení německé policii zastřelen, druhému se podařilo uprchnout do lesů. Obcí se šířil tichý nesouhlas z fašistickým terorem a nikdo neslavil nařízené německé svátky ani nevyvěšoval hákové kříže a zrádnou vlajku. Mnoho Lavičáků bylo zapojeno i do událostí z revolučním výborem a bojem z ustupujícími němci o radnici ve Velkém Meziříčí. Jen shodou náhod nebyl žádný z Lavičáků oběšen při následující tragické události. Jen pár dní nato vítaly naši občané postupující rudé tanky, ženoucí před sebou prchající němce.

Po únoru 1948 volby v zastupitelstvu probíhaly podle jednotné kandidátky, ve které byly zahrnuty strany a společenské organizace sdružené v národní frontě.



18.ledna 1957 bylo v Lavičkách založeno zemědělské družstvo sdružující téměř všechny sedláky v obci, kromě zemědělce pana Františka Mikuláška. Po jeho smrti však do JZD vstoupila jeho dcera. Začátky JZD byly velice obtížné, ale postupem času se dostavily úspěchy a družstvo se stalo gigantem. Zvláště po
sloučení z JDZ Netín zahrnovalo v sobě obce Netín, Závist, Hrbov, Svařenov, Olší a Zadní Zhorec. Po roce 1989 se družstvo přetvořilo na akciovou společnost, přičemž řada dřívějších soukromých hospodářů vystoupila a začala opět hospodařit.



Doba nedávno minulá

Lavičky začaly vzkvétat i co do občanské vybavenosti v obci byla vybudována školka, obecní dům s prodejnou smíšeného zboží v přízemí, hasičská zbrojnice, kanalizace, vodovod, zaveden plyn atd.. Nesmíme zapomenout ani na dominantu Laviček v dobách komunismu ( částečně i nyní ) – kasárna. Ta byla vybudována v roce 1962 a znatelně ovlivnila běžný život v Lavičkách. Nejenom přítomností pozemní radarové monitorovací stanice ale i koncentrací vojáků v obci. Kasárna však byla po převratu v roce 1989 pomalu opouštěna až v roce 1993 byla vojskem opuštěna úplně. Nyní je dominantou komplexu jen torzo zchátralé vypleněné budovy a jenom čas ukáže, zda se z bolavého místa obce vyklube krásné poupátko.



Důležitou součástí obce však je stavba kostela svaté Zdislavy v centru obce. Myšlenka na stavbu je stará několik desetiletí, ale až v roce 1990 dozrál čas k položení jejího základního kamene. V roce 1994 byla vysvěcena a nyní je to první a zatím jediný kostel svaté Zdislavy na světě. Je to nejzářivější a nepřehlédnutelná dominanta obce a jedno z nejdůležitějších kulturních a duchovních center obce.





Zdroje použité při sestavování tohoto článečku:
Obecní Lavičská kronika
Almanach vydaný ku příležitosti 100 školy
Různé brožůrky, článečky a zlomky o naší obci nasbírané mnou všude různě
Marpa